Již od úsvitu civilizace hrály zvířecí lebky důležitou emotivní úlohu v lidském životě. S uctíváním zvířecích lebek se mužeme setkat jak u pravěkých kultur,tak u primitivních domorodých kmenů současnosti. Do dnešní doby rozhodně pozůstatky těchto kultů přežívají v podobě nejrůznějších loveckých trofejí, ať už se jedná o lebky,parohy nebo vypreparované celé hlavy. Pokud však tato záliba souvisí se zbytečnou smrtí zvířete, tak nemá v životě moderního člověka místo.
Vzhled lebky každého živočicha úzce souvisí se způsobem života a potravní specializací. Extrémním příkladem tohoto trendu jsou lebky hadů, u kterých došlo k vytvoření tyčinkovitých lebečních kostí, navzájem pouze volně spojených vazy. Lebka složená s kostí tohoto tvaru je nazývána kinetická a je schopna velké změny tvaru. Hadi díky tomu mohou přijmout kořist značné velikosti (schopnost hadů pozřít velkou kořist je někdy srovnávána se situací, kdy by se člověk pokoušel spolknout německého ovčáka). Při lovu i polykání kořisti hadům pomáhají zuby, které jsou tenké, špičaté a mířící dovnitř tlamy. U některých hadů dále došlo k pozoruhodné přeměně chrupu v souvislosti s vývojem jedového aparátu.


Nejjednodušší a evolučně nejpůvodnější je stav, kdy jsou všechny zuby stejné a nenapojené na jedovou žlázu. Tento stav označujeme jako aglyfní a můžeme se sním setkat u např. krajt a hroznýšů a také řady užovek, včetně všech žijících na našem území. Takoví hadi potom obvykle kořist zabíjejí škrcením nebo ji polykají živou. Nelze však s klidným svědomím takové hady označit jako nejedovaté, protože vývod jedové žlázy může ústit volně do tlamy a jed se může mísit se slinami. Takový jed, ale nebývá silný a na zabití kořisti se pouze podílí. Vývojově pokročilejším chrupem, který už můžeme označit za jedový, je chrup opistoglifní, u něhož došlo k zvětšení zubů v zadní části čelistí a jejich napojení na jedovou žlázu. Zuby jsou rýhované, aby tak byl usnadněn tok jedu od jedové žlázy ke špičce zubu. K vývinu opistoglifního chrupu došlo nezávisle na sobě u několika skupin hadů, mezi vystavenými exponáty můžete příklad toho to typu chrupu vidět u Boiga dendrophila a Leioheterodon madagascariensis.


Mezi nejjedovatější současné hady světa patří hadi z čeledi korálovcovitých (Elapidae) – mamby, vodnáři, kobry, taipani atd. Všichni tito hadi disponuji tzv proteroglifních chrupem. V tomto případě jsou již jedové zuby umístěny vepředu a rýha, kterou je jed přiváděn do rány vzniklé kousnutím již tvoří téměř dokonale uzavřený kanálek. Někteří hadi s tímto chrupem jsou dokonce schopni jed vystřikovat až do vzdálenosti několika metrů (tzv. plivající kobry). Hadi s proteroglifním chrupem jsou na naší výstavě zastoupeni africkou kobrou Naja pallida. Nejdokonalejším typem jedového aparátu hadů je solenoglifní chrup, typický pro čeleď zmijovitých (Viperidae). Kromě vlastních zmijí sem patří např chřestýši, chřestýšovci, křovináři nebo ploskolebci. Solenoglifní chrup je vytvořen z velmi dlouhých a dokonale dutých jedových zubů, spolehlivě splňujících funkci přírodních injekčních jehel. Vzhledem k délce jedových zubů jsou tyto v klidu sklopeny a při útoku je had vztyčí. Na výstavě si můžete prohlédnout lebku chřestýše brazilského Crotalus durissus, který je největším druhem chřestýše a zmije gabunské Bitis gabonica, která je nejen největším druhem zmije, ale také druhem s nejdelšími jedovými zuby vůbec.


Na lebkách želv se můžeme přesvědčit o tom, že ani v případě plazů není přítomnost zubů nezbytnou podmínkou pro dravý způsob života. Želvy zcela postrádají zuby, čelisti se přeměnily do podoby zobáku, který je kryt rohovinou podobně jako zobák ptáků. Zvlášte mohutná je lebka dravých sladkovodních želv kajmanek ze Severní Ameriky. Na výstavě jsou vystaveny lebky obou žijících druhů – kajmanky dravé (Chelydra serpentina) i kajmanky supí (Macroclemys temnicki). Kajmanka supí může dosáhnout hmotnosti až 100 kg a je tak největší sladkovodní želvou.


Tak jako existují různé druhy chrupu hadů, existují i různé druhy chrupu u ostatních plazů (tedy u těch, kteří na rozdíl od želv mají zuby). Velikostí a tvarů zubů může být celá řada, v zásadě se však popisují tři základní typy, a to v souvislosti s tím, jakým způsobem zuby vyrůstají z čelisti. Za nejdokonalejší je považován chrup krokodýlů (kteří jsou i po ostatních stránkách pozoruhodně vyspělými živočichy). Zuby u krokodýlů vyrůstají z jamek v čelisti, podobně jako zuby člověka. Takový chrup nazýváme tektodontní. Mezi plazy s pleurodontním chrupem patří např. leguáni. Zuby jim nasedají na čelist z vnitřní strany. V případě chrupu akrodontního zuby nasedají na čelist ze zhora, aniž by však vyrůstaly z jamek. Akrodontní chrup je typický zejména pro agamy a chameleóny. Na naší výstavě můžete vidět zástupce plazů se všemi popsanými typy chrupu.


Želvy nejsou pochopitelně jedinými obratlovci se zobákem, nejsou ani nejtypičtejšími obratlovci se zobákem. Čelisti přeměněné na zobák jsou samozřejmě charakteristickým znakem ptáků. I v případě ptáků je zobák pokrytý rohovinou a i u ptáků je zobák znakem, který se vivinul z čelistí, opatřených zuby. Jde tedy o pozoruhodný příklad konvergence, tj. situace kdy k vývoji podobných znaků došlo u nepříbuzných živočichů. Zobáky ptáků se vyvinuly do nejrozmanitějších tvarů i velikostí, mohou být hrubým dlátem i jemným chirurgickým nástrojem. Ptáci živící se semeny a plody s tvrdým obalem jsou vybaveni zobákem schopným vyvinout obrovský tlak. Některé druhy papoušků bez problémů louskají i tvrdé paraořechy, se kterými může mít problémy i člověk s louskáčkem Mezi papoušky s největší silou stisku zobáku patří ara ararauna (Ara ararauna). Ostré rohovinové hrany zobáků ptáků a želv docela dobře zuby nahradí, jiní obratlovci místo zubů používají jiná zařízení.
Obří pozemní žáby rohatky (rod Ceratophrys) z Jižní Ameriky a ještě větší africká hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus) mají v horní čelisti velké množství drobných ostrých zubů, jejich hlavní zbraní jsou však velké ostré výběžky spodní čelisti. Tyto výběžky sice tvarově zuby připomínají, ve skutečnosti ale o žádné zuby nejde. Žáby s nimi v případě ohrožení dokáží zasadit bolestivé rány mnohem většímu nepříteli, včetně člověka.
U savců hovoříme o tzv. heterodontním chrupu, tj. chrupu obsahujícím dobře rozlišené řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky. Výchozí stav původních prasavců však pravděpodobně vycházel z chrupu obsahujícího jen málo rozlišené zuby. Tento stav můžeme pozorovat i u některých dnešních savců, jde však o druhotně vyvinutý znak, který s původním stavem nesouvisí. U jiných savců zase došlo k vývinu zubů speciálního tvaru, které funkčně odpovídají zpracování hlavního typu jejich potravy, nebo se v nich odráží jiné zvláštní životní podmínky. Příkladem savce s druhotně sjednoceným chrupem je pásovec. Pásovec patří do skupiny chudozubých, proto může překvapit, že počtem zubů rozhodně chudý není, naopak některé druhy pásovců mají v řámci třídy savců nadprůměrný počet zubů. Název chudozubých je odvozen od faktu, že jejich zuby nejsou pokryty sklovinou, jsou tedy chudé materiálem, z něhož jsou vytvořeny. Na vystavené lebce pásovce můžeme pozorovat také jiný zajímavý fenomén – nenajdeme na ní žádné výběžky a hřebeny, sloužící k upínání žvýkacího svalstva. Protože přítomnost takových prvků považujeme za znak, ke kterému došlo až během pozdější evoluce savců, je lebka pásovce v tomto ohledu podobná lebce prvních prasavců, ti se však vzhledově podobaly spíše dnešním rejskům nebo tanám. Příkladem savčí lebky tvarově dobře přizpůsobené zpracování masité potravy je vystavená lebka bulteriéra (Canis familiaris) s patrným sagitálním hřebenem, širokými jařmovými oblouky a mohutným chrupem. Masitou potravou se ovšem neživí pouze šelmy, ale oproti vžitým představám o banánech i řada opic. Dobrým příkladem opičky s dlouhými špičáky, sloužicími k zabíjení živočišné kořisti je tamarín bělohubý (Saguinus labiatus). Vedlejší vystavená lebka mladého samce makaka rhezuse (Macaca mulatta) není sice mezi primáty nijak zvlášť tvarově vyjímečna, za zmínku snad ale stojí to, že právě v krvi tohoto zvířete byl objeven známý Rh-faktor (Rh = rhezus). Makak rhezus se jako důležité laboratorní zvíře používá dodnes, a to i v naší republice. Všichni savci se musí v životě smířit se smutným faktem, že jejich trvalý chrup se v průběhu času opotřebuje. Ztráta chrupu znamená u divoce žijících savců smrt (obvykle způsobenou nepřímo v souvislosti se zhoršením kondice), u člověka pak léta ztrávená s protézou.
Živočichy, jenž se tímto problémem zabývat nemusí, jsou bezesporu žraloci a rejnoci. Tyto paryby mají veliký počet zubů, umístěných v několika řadách za sebou. Aktuálně funkční jsou obvykle 2-3 přední řady, v případě poškození, vylomení nebo opotřebování zubu je tento nahrazen zubem, umístěným bezprostředně za ním. tato výměna trvá v extrémním případě dny, častěji však týdny až měsíce. Protože zuby paryb jsou v podstatě přeměněné šupiny, není nezbytně nutné, aby byly umístěny pouze na čelistech. Dokladem tohoto tvrzení je „pila“ pilouna (rod Pristis), která je vlastně protaženým rostrem (tedy něčím jako nosem) a přesto jsou na ní umístěny mohutné zuby. Kromě toho má piloun, řazený mezi rejnoky, ještě normální tlamu s čelistmi, nesoucími velké množství drobných zubů. Zuby některých druhů žraloků (v našem případě žraloka modravého – Prionace glauca) slouží jako jakási pila, pomocí níž žralok „vyřezáva“ z velké kořisti kusy tkání.
Zuby ryb jsou naproti tomu většinou tvarově jiné, protože slouží především k zachycení kořisti, která je polykána celá. K případnému zpracování potravy potom ryby používají tzv. požerákové zuby, umístěné na žaberních obloucích. Mezi časté tvary zubů ryb patří tvar „kolíkovitý“, jak je vidět na lebkách vrubozubce pavího (Astronotus ocellatus) a guramy velké (Osphronemus gouramy). Jednou z vyjímek mezi rybami je proslulá piraňa červená (Pygocentrus nattereri). Její pilovité zuby připomínají zuby žraloků a slouží také stejnému účelu – porcování velké kořisti.

---

Průvodce výstavou - text a foto : Pavel Zuber